Seděla jsem v okně a pila můj oblíbený čaj. V dálce hrála písnička. TA písnička od TÉ kapely, na kterou si mě úplně namotal ty a od té doby jsou neodmyslitelnou součástí mého playlistu.
Sledovala jsem podzim, který moc nemám rád a děti. Záviděla jsem jim, tu bezstarostnost a ten upřímný smích, který se ze světa dospělých tak často vytrácí. Přemýšlela jsem, co vlastně cítím. Sama jsem nevěděla odpověď. Bylo to jako když prohry další bouře a pár dní je ticho. Slunce nevyjde, už neprší ... je pod mrakem. Každý den čekám na další bouři, ale nikdy přesně nevím, kdy přijde.
Bylo to ticho, které zůstalo mezi námi vždy na určitý čas. Nikdy ne dost dlouho na to, abychom se pohnuli dál a nechali jeden druhého. I když to byly měsíce nikdy se naše ruce zcela nepustili ... nikdy jsme to nedokázali.
Bylo to ticho, které bylo doprovázeno křikem, který ale nikdo neslyšel. Víš, takový ten vnitřní křik ... máš ho v sobě, ale nekřičíš, protože víš, že to nemá nejmenší význam ... a nebo víš, že občas se musíš tichu přizpůsobit. Bylo to ticho, ve kterém jsem slyšela ozvěny tvého hlasu a tvých slov stále dokola. Zněly tam někde vzadu a věděla jsem, že je i tak uslyším zas. Měla jsem a stále mám ten pocit. Že to ticho je dočasné, protože ho i tak přerušíme.
Kdyby se mě někdo zeptal nač je dobré? Nevím. Netuším, jestli na něco vůbec. Toto ticho bolí.Jsou v něm miliony otázek, které se ani jeden z nás nikdy nezeptá, protože když to ticho na chvíli přerušíme, tak se najednou stanou nepodstatnými. Tehdy existujeme jen my a náš svět.Svět, kde nejsou pravidla, svět kterému nikdo kolem mě nechápe.
Je to ticho, které těží na duši, protože bych ho nejraději prekričala, ale takový silný hlas nemám.
Možná nikdo nechápe a možná je mnoho lidí v této situaci, možná to pochopí jen ten, co to zažil ... tak opravdu.
Možná nikdo nechápe a možná je mnoho lidí v této situaci, možná to pochopí jen ten, co to zažil ... tak opravdu.
Zní to absurdně a dětsky, ale vím, že jednou přijde den, kdy to ticho nebude více potřeba. Kdy ho už nebudeme potřebovat, abychom v něm sbírali slova, která se bojíme říci. Nebudeme se v něm skrývat a hledat. Vím, že jednou to ticho zmizí úplně. Možná to všechno krásné mezi námi zmizí spolu s ním a nikdy více se to nevrátí.
A možná jednou pochopíme, že to ticho bylo nutné vždy k tomu, abychom se na chvíli navzájem ztratili a právě v tom tichu našli své vlastní já. Abychom přes to všechno rostly a dospěli. Možná to všechno jednoho dne vytvoří dokonalou rovnici ... na jedné straně budu já a na druhé ty.
A možná jednou pochopíme, že to ticho bylo nutné vždy k tomu, abychom se na chvíli navzájem ztratili a právě v tom tichu našli své vlastní já. Abychom přes to všechno rostly a dospěli. Možná to všechno jednoho dne vytvoří dokonalou rovnici ... na jedné straně budu já a na druhé ty.
Teď to bolí. Nesnáším to ticho, ale jako vždy ze všeho, i z něj se snažím vytěžit něco a brát to jako lekci!
Žádné komentáře:
Okomentovat