Pravda v té době jsem byla ovlivněná nepříjemnou vychovatelkou ze školky, díky níž si dodnes pamatuji větu: "Tamhle si stoupni do kouta, budeš na hanbě!"
Věřím tomu, že kdyby měla po ruce HRÁCH, neušla bych ani takovému trestu. Když si vzpomenu na svoje dětství, možná jsem maličko živější opravdu byla (smích).
Na prvním stupni základní školy to bylo jiné kafe. Dopoledne jsem si zašla do školy spočítat, kolik jablek zůstane dědečkovi, když dá dvě babce, nebo si procvičit, že máma mele maso, a když to šlo dobře, tak že i Nela má mísu. A celé odpoledne jsem lítala venku od "vidím do nevidím".
Na druhém stupni začalo přituhovat. Začala jsem dělit učitelky na "úča-kámoš" a naopak. Začal jsem si tak nějak uvědomovat, že říkat učitelce všechno, co si v danou chvíli myslím, není úplně to nejlepší.
V 9. třídě přišel zlom, celkově jsme totiž všichni nějak dospěli, což se samozřejmě nezamlouvalo učitelskému sboru, protože když přišel problém (jako například, když se ztratila třídní kniha) chtěli potrestat viníka. My, jako správný kolektiv, ke kterému nás vedli už od první třídy, jsme nasadili překvapené výrazy a sborově kulili oči a polohlasně šeptali: "Kdepak asi tak může být?"
Na střední škole si pak všichni mylně mysleli, že jsme si snad celé prázdniny opakovali učivo a že tedy není problém napsat si hned 2.září "opáčko" z veškeré látky,
To mě vede k zamyšlení, jaký vztah může vůbec učitel ke studentovi mít, když je chopen dusit ho u tabule, i když ví, že nic neví a klidně ho pošle s pětkou si sednout, a jede si dál to svoje.
Abych to shrnula, nedávno jsem objevila jeden zajímavý citát: "Průměrný učitel vypráví. Dobrý učitel vysvětluje. Výborný učitel ukazuje. Nejlepší učitel inspiruje."
Nevím jak ostatní, ale já si na nejlepšího učitele budu muset ještě nějaký ten pátek počkat (smích).
Žádné komentáře:
Okomentovat